Aussie and Kiwi Film Fest

Když pobývám na této straně Zeměkoule – tak se snažím najít každou akci, která se koná v Praze a týká se Austrálie. Zkrátka a dobře – Austrálie není nikdy dost! A tak se jednou stalo, že jsem objevila v kině Lucerna Festival australských filmů. No tak to je něco! To Jana samozřejmě hned šupajdila do kina Lucerna. No a další rok se akce konala znovu a v tom dalším jsem se osmělila a zeptala se, zda nechtějí pomocníka. A už jsem 3 roky součástí bezva party lidí.




Spolupráce s festivalem australských a novozélandských filmů - to není práce - to je srdeční záležitost. Já jsem takový cvok, že se pořád snažím všechny mé přátele informovat (možná někdy až otravovat) o všem australském – i kultuře samozřejmě – protože mám pocit, že je tady tato kultura opomíjená. A nejen kultura. Zboží a vše Aussie. Ale to je jiná písnička.

Tak zpět k festivalu. Nejdříve jsem byla “jen” pomocník při uvádění v kině - a to mě baví - před lety jsem si přivydělávala jako uvaděčka v divadle Na Vinohradech. Takže praxi v oboru mám.

V roce 2017 jsem doporučila mým kolegům Ondřeje Smeykala - českého a myslím, že i evropského, nejlepšího hráče na didgeridoo. Právě v tom roce nám zahájil festival. A měl úspěch. No a stalo se a na jaře roku 2018 se mi Ondřej ozval a doporučil film. Dokumentární film. A režiséra. No proč ne?! 

Ale já nejsem rozhodující v sestavování programu. Info jsem samozřejmě předala dále - mým kolegům. Nejdříve váhali - další dokument. Chápu - asi bych se zachovala stejně - protože dokumenty nejsou tím hlavním programem našeho festivalu. Festival prezentuje hlavně hranou tvorbu Austrálie a Nového Zélandu. Ondřej kontaktoval Bena – ano tím režisérem je 

Ben Strunin 

A začala čilá emailová komunikace mezi námi – Ben poslal ukázku svého filmu. Tak toto nevypadá na klasický dokument. „Bene mohl bys poslat celý film, prosím?“ A už máme v e-mailu odkaz na film – který je skutečně nádherný. Ano, tento film bychom na našem festivalu rádi prezentovali.

Westwind: Djalu ́s Legacy

Ano, film „Westwind“, jsme na festivalu 2018 uvedli. Musím za sebe říci, že na plátně na mě působil ještě mnohem emotivněji, než když jsem ho viděla na počítači. Je to neskutečně citlivý a zajímavý dokument. Ihned si mě získal – nejen myšlenkou, ale i provedením. Je vidět, že Ben je i výtvarník. Celým filmem se prolíná Duhový had. Ale o této aboriginské legendě zatím psát nebudu.

A nebyla bych to já - nebo možná by to nebyla úspěšná projekce - kdyby jí nepředcházely komplikace. 

Nejdříve jsme se nemohli najít na místě setkání - na Florenci - já a Ben. Nějak jsme se míjeli. Ale tato “komplikace” dopadla dobře. Našli jsme se. První věc se povedla a pan režisér a jeho kolega jsou ubytování. Ben přivezl film – ano – film jsme do doby jeho příjezdu neměli k dispozici. Tak už rychle předat film v kině Lucerna. 

Tady jsem komplikace nečekala. Benovi jsem naštěstí doporučila restauraci na Jungmannově nám. a já sama nejela domů – ale šla jsem do kina Ponrepo, kde probíhala projekce novozélanského filmu. Měla jsem tam kolegyně z práce – tak se podívám na film a dám si s holkama vínko. Aha. Plán to byl hezký – jenže ouha. Volá paní z kina Lucerna – film nehraje! Pomoc. 

Co se stalo? Kolegyně pozdravím – na víc není čas – a už volám Benovi a zařizuji, co se dá. Ben se diví - ale naštěstí - poté co si mě vyslechl, mi s úsměvem a klidem Australana – předává flashku, kde má naštěstí film zálohovaný. Sice se diví, proč v Lucerně disc nehraje, když v Londýně a všude jinde hrál. Ale to teď řešit nebudeme. Není čas. Popadnu flashku a běžím do kina Lucerna – oporu mi dělá kolegyně Adéla. Pan promítač si flashku vezme a jde. My si sedáme v kavárně a čekáme – napjatě. Velmi napjatě. Dovedete si představit, jak mi je? Malá dušička. 

A už vidím pana promítače přicházet – hm – jde s výrazem hráče pokeru – vůbec nevím, co mám čekat. Z toho jeho výrazu to moc optimisticky nevidím. Malinko se sunu na své židli až téměř k zemi – dušička je menší a menší a já sama už jsem možná nejmenší na celém světě. V duchu prosím Duhového hada o pomoc. Pan promítač přijde k našemu stolu, a aniž by pohnul brvou, mi předává flashku. 

Já jen špitnu: "Tak co, hraje?"
Pokerový hráč – pardon – pan promítač klidně odvětí: “Ano, film hraje a vše je připraveno. 
Na každém festivalu máme filmy (minimálně jeden) na nosičích, které nehrají. To je běžná praxe".
Odchází zpět do své promítací kabiny. 

Uf - tak to mi spadl kámen ze srdce. Slyšeli jste tu ránu? Hurá. Ale stejně budu v klidu, až bude tma v sále a uvidím film. Adél – díky – a jdeme domů – bydlet. Zítra nás čeká náročný den. Ben poskytuje rozhovor v ČRo-Wave a potom je projekce filmu. Tak se na to všichni musíme vyspat.

Je tady pondělí 5.11.2018. Den D.


Vyzvedávám s kolegyní Isabellou Bena v hotelu a jdeme do rozhlasu. Ben zde poskytuje rozhovory - Český rozhlas – Radio Wave a iRadio. Isabella tlumočí a já fotím. Je zajímavé být přítomna živému vysílání v rozhlase. Ben si – jak to vypadá – oba rozhovory užil. 

A z budovy rozhlasu máme jednu malou festivalovou nefilmovou perličku – co myslíte, že Bena v budově Českého rozhlasu velmi překvapilo a zaujalo? Ano, zvláštní – již téměř neznámý druh výtahu – pater noster. Z toho byl úplně paf – jezdil nahoru a dolů jako malý kluk – chtěl vyfotit – ouha – malinko vyklonil hlavu – a ups – co bude? – Ale už jede dolů – to jsou nervy. Pan režisér jízdu pater nosterem přežil. Hurá.

Ben v Praze nikdy nebyl
Vše si užívá a i tady pokračuje v natáčení svého dalšího dokumentu. To už ale 17 hod odbila, všichni jsme v kině Lucerna. Jsme rádi, že se Benovi nejen Praha, ale i krásné historické prostory kina Lucerna líbí. 

Je mile překvapen a velmi nadšen, že právě fotografie z jeho filmu provází diváky úvodem každé filmové projekce tohoto ročníku, a zároveň je i na hlavním festivalovém plakátu. Tato fotografie je vlastně symbolická – je to setkání dvou kultur – té „naší“ – západní a kultury domorodých obyvatel úžasného kontinentu, jakým Austrálie bezesporu je. Pro mě je Austrálie nejúžasnější země, to ale asi už ani zdůrazňovat nemusím.

Ale zpět do Lucerny – na tomto večeru samozřejmě nemohl chybět Ondřej Smeykal. Řekněte, mohli bychom najít někoho lepšího a povolanějšího, kdo by na české premiéře tohoto filmu zahrál na didgeridoo? To může být jedině Ondřej.

Na film se přišli podívat i mí přátelé – a byla jsem moc ráda, že se jim film líbil. Věřím, že nejen jim. Když jsem se jich po uvedení filmu ptala, jak si večer užili – tak nezávisle na sobě odpověděli více méně stejně – že si vše musí nechat projít hlavou a musí vstřebat a zažít všechny myšlenky filmu- ale že to byl hodně emotivní a krásný dokument. Věřím, že si večer užili nejen ti, kteří Austrálii znají a milují a kdo jsou fanoušky didgeridoo, ale všichni, kteří do kina ten večer přišli a do té doby neměli šanci se seznámit s domorodou kulturou země OZ.

Kdo dokument viděl, ví, že to není film pouze o hudebním nástroji a jeho výrobci a hráči – ale sděluje daleko silnější myšlenky. Ukazuje život a kulturu původních obyvatel Austrálie – konkrétně severní Austrálie (ale to není podstatné), v současném světě, jejich snahu o zachování kulturních a životních hodnot, které si v sobě po staletí nesou a předávají si je z generace na generaci. 

To, jak je v dnešním přetechnizovaném světě více a více důležité zachovávat tradice, Umět žít a komunikovat společně – ne jen prostřednictvím techniky – ale být a žít teď a tady a spolu, ne jen vedle sebe. Všechny tyto silné myšlenky ve filmu Westwind jsou – a mnozí diváci, když odcházeli ze sálu, nebyli schopni hned vyjádřit své pocity – jen říkali, že je to velmi silný příběh a že si musí všechny myšlenky řečené ve filmu nechat v klidu doznít a uvědomit si je. Což dokazuje, že se dokument naprosto povedl. 

Takže – Ondřeji, díky za skvělý tip a Bene, děkujeme za nádherný film a setkání. 
See you soon mates.

Ale proč jsem se vlastně o této uplynulé události tak rozepsala?

Ben Strunin opět navštívil Prahu – a nebyl sám. V rámci evropského turné navštívilo Českou republiku – poprvé – trio Malawurr.

A bylo to úžasné.