The Entrance: Vzhůru za pelikány

Ve festivalovém článku jsem slíbila, že napíšu něco o městečku The Entrance. A protože se sliby mají plnit, a to nejen o vánocích, tak tady je pár vzpomínek a postřehů z mé návštěvy toho tak trochu „pelikáního“ městečka.

Takže, vzhůru za Pelikány:



O tomto městečku a jeho „atrakci“ jsem se kupodivu dozvěděla v pořadu Objektiv, ačkoliv zde bohužel často reportáže z Austrálie nedávají. Tato byla uvedená už v roce 2015. Vzpomněla jsem si na ni letos v lednu a rozhodla se pro osobní prozkoumání.

The Entrance 

se nachází na Central Coast asi 70 km severně od Sydney. 

Takže na místní poměry naprosto žádná vzdálenost. Pro odjezd ze Sydney jsem vymyslela neděli. Ejhle. Jana jede do světa, tak to by chtělo nějaké malé zpestření cesty. Co tak výluka na trati? Ale no tak, výluka, taková drobnost. To mně přece nemůže rozházet. Holenkové, já jsem trénovaná z cestování vlakem v ČR, a to byste teprve koukali! Jedu a basta. Ubytování už také mám. Batoh na záda a hurá na Central station a nasedat. Jede se, výluka - nevýluka. Dobrá, tentokrát vlakem jen do Hornsby a potom přestup na náhradní bus. Aha, tak taková organizace v místě přestupu na náhradní dopravu, to jsem v ČR dosud nikdy nezažila a nemyslím, že někdy zažiju. Dokonalé. Usměvaví a vstřícní pracovníci pomáhali všem, kdo potřebovali poradit. Autobusy jezdily jeden za druhým, takže nebyl žádný problém a prodlení.

A jsem v cíli. The Entrance. Ubytování mám ve čtvrti Killarny. Nejsem sice moc dobrá na zapamatování jmen a názvů, ale toto jméno si jako divák seriálu McLeod ́s Daughters v hlavě udržím. Dům jsem našla hravě, pokojík je super. Lyn je hooodně upovídaná, ale milá. Snad se někam vůbec podívám. Ale jo, povedlo se, Lyn mě propustila, a já se konečně vydávám na průzkum okolí. 

Tuggerah Lake pár kroků od domu, nádhera. Úžasné místo pro relax a dlouhé procházky kolem jezera. 

G ́day mate! 

Další den už do víru „velkoměsta.“ No velkoměsta. Je to malé, ale kouzelné přímořské městečko s úžasnou atmosférou a přírodou. Jezero, nekonečné nádherné pláže a jako bonus všudypřítomní pelikáni. 

Jak to tady vlastně všechno s pelikány začalo?

Bylo, nebylo. Ale ono vážně bylo. Asi tak před 20 lety z jednoho fish shopu šli vyhodit zbytky ryb a ejhle - objevil se pelikán. Tak proč ho nenakrmit? A další den se to opakovalo. Až z toho vznikla tradice. Mezi pelikány se samozřejmě rychle rozkřiklo, že na toto místo vždy přesně v 15,30 přichází kdosi s dobrůtkami v podobě ryb. „Tak proč lovit, když se tady můžeme hezky v klidu najíst“ to si pelikáni asi řekli, seřídili si čas na svých pelikáních hodinkách a tradice byla na světě. No a od té doby jsou denně přesně v 15,30 na místě a čekají na mňamky. První zájemci se ale začínají objevovat v pelikání restauraci už od 15 hod. 

Je legrace jak je to u pelikánů stejné jako u nás lidí. Nedočkavci se hrnou, aby byli v prvních řadách a nic jim neuteklo. Ale „krmiči“ jsou spravedliví a tak tihle hladovci mnohdy ostrouhají, protože rybky lítají často do zadních pelikáních řad. Spravedlnost přece musí být. Je zábavné to sledovat. I to, jak už se se svými chlebodárci znají. Teda omlouvám se, jací chlebodárci! Toto jsou přece rybodárci. Pelikáni se nechají hladit, nosit. Oni na oplátku láskyplně svými obřími zobáky strkají do svých lidských kámošů s rybami. Nás čumily vůbec nevnímali. Taky co s námi, fotky jim stejně nepošleme a hlavně my nemáme ty jejich oblíbené laskominy. Ale jsou hodní, protože nás nechají sedět nebo postávat kolem a dívat se.

Ale teď vážně. Je to krásný jedinečný zážitek. Mít pelikány takto na dosah a klidně se jich i dotknout, tak to je vážně skvělý zážitek. Jsou nádherní. 

Pelikáni mají svůj dnešní oběd za sebou a odplouvají nebo odlétají z „restaurace“ do svých domovů. A tak i já se vydám dál. Nejdříve se taky posilnit a potom na nedalekou nádhernou pláž. Rozpálený písek, neskutečně málo lidí, klid, pohoda. Ráj. 

Tuto část městečka jsem prošla několikrát, zažila setkání s pelikány, dala si vynikající rybku a vzhledem k teplotě (38 stupňů) jsem neodolala a smlsla jsem si na mé oblíbené mintové zmrzlině. Ale co s načatým dnem? Kolem jezera můžu večer. Ale tady někde cestou na Killarny má přece být Shelly beach. To zní báječně. Jde se!

Bylo to skvělé rozhodnutí. Tady bych se vydržela kochat celé hodiny. Neskutečně dlouhá pláž. Nikde nikdo. Teda občas se někdo objevil, hlavně pejskaři se svými mazlíčky a několik surfařů. Jinak naprostý až neuvěřitelný klid. 

Další neopakovatelný zážitek. 

Kdyby ovšem někdo i v lednu potřeboval ke svému životu zimní sporty a nevadilo mu k tomu teplo a sluníčko, tak to tady vůbec není problém. Co třeba sáňky nebo resp. boby? Kulicha a rukavice nepotřebujete. Tak šup, šortky, tílko a jde se na to. Proč nesáňkovat na písečných dunách? A ještě se u toho můžete krásně opálit.





Tyto děti si to náramně užívaly. Já se vůbec nedivím. Příště beru boby s sebou a místní písečné kopce sjíždím také.



Všechno jednou končí. Ano, bylo, nebylo a najednou zazvonil zvonec a pelikání pohádky byl konec. Škoda. Na těchto plážích bych ale vydržela dlouhé hodiny. Kochání a relax na sluníčkem vyhřátém písku bych občas proložila sáňkováním. Člověk přece jen potřebuje pohyb. Ale nedá se nic dělat, čas je neúprosný a tak nastává loučení a další den přesun zpět do Sydney.

Central Coast má odlišné pláže a vůbec přírodu proti např. Sydney a okolí nebo South Coast. V Austrálii mám tolik míst, která jsem nenavštívila a moc bych si to přála. Na druhou stranu se ale velmi ráda vracím na ta mně už známá. Jak to vše skloubit, jak to stihnout? Nevím.

A tak je dost dobře možné, milí pelikáni, že se zase potkáme. Že se sem vrátím. Zkrátka zase někdy v 15,30 na našem známém místě. See you.