Ano – čas uhání zběsilým tempem. A proto vstávat – je ráno středa 15.1.2020 – krásný letní teplý slunečný den. A jede se do Katoomba. Před odjezdem jsem ještě stihla delší ranní procházku. Krása, klid, pohoda, jen se občas ráno objevovaly první autobusy s turisty. Ale ne nějak moc. Bohužel se asi všichni zalekli požárů. Já jsem ráda, že je tady klídek bez velkého množství turistů. Ale pro místní to není moc dobré. Těm turisté přinášejí živobytí. Snad se turistický ruch v Austrálii rychle vrátí do starých kolejí.
Ranní „rozcvičku" ve formě mé oblíbené „rychlochůze" mám za sebou. Vynikající kávičku v Cafe Madeleine Josophans jsem také v klidu stihla. Lidičky a ten obchůdek s čokoládou! Už jen ta vůně! Těžko se odolává. To přiznávám. Jenže teď nás honí čas. Čokoláda počká. Ta snad neuteče. My už jedeme do Katoomba, ať taky něco stihneme vidět a projít.
A také přece musím přepočítat sestry – jestli jsou všechny 3 na svém místě. Ano jsou tady! Jsou tady všechny 3, a to Meehni, Wimlah a Gunnedoo. Vše je jak má být. K tomuto skalnímu útvaru se váže krásná aboriginská legenda. Dáme si ji někdy ve zvláštním vydání – určitě stojí za větší zmínku. Zatím znáte jejich jména. Tak někdy brzy bude legenda o Three sisters. Slibuji.
Roste tady nová vyhlídka. Snad tím ráz tohoto místa nenaruší. Uvidíme.
Tentokrát ale Modré hory nejsou modré – přece jen je halí dým z ohňů, které je sem tam vidět. Ale nezdají se být už naštěstí tak rozsáhlé a firefighters je mají pod kontrolou. Je tady od Three sisters vidět i pásy shořelého lesa. To zase ne že ne. Všichni víme, kolik území tyto poslední bushfires zničily.
Mně tentokrát nečeká lanovka či jiné zdejší atrakce. Jde se na sice krátký, ale docela náročný pochod. Přímo ke skalnímu útvaru Tří sester. Sice jsem v Blue Mountains asi po čtvrté, ale tento neskutečný výhled a zážitek je pro mě novinkou. Krásnou novinkou. Nejdříve krátký pochod. To se zase kochám nádhernými eukalypty a vůbec australskými stromy a keři. Jak já tu australskou přírodu miluji. Ty stromy samy o sobě jsou umělecká díla. Např. když se jim loupe kůra. A vůbec.
A potom už sestup po prudkých schodech – kamenné průběžně střídají kovové. Je to teda sešup. Jak to tady dělali, to si neumím představit. Klobouk dolů. Mně stačí zdolat schody ke skále. Je to pěkná výška. Tady je to vlastně malinko opačně – jsme v horách – ale jde se nejdříve dolů a návrat je pochod nahoru.
Jo! Jsem tady! To je nádhera. Výhled výhledů. Musím to slovo (jedno z nejpoužívanějších tady v Austrálii) taky už konečně použít i tady na blogu a napsat - „Amazing". Kochala bych se klidné děle. Ale na toto malé místo u skály se nás tolik nevejde – už jdou další kochání chtiví návštěvníci. Ok. Tak se vyšplháme nahoru. Přiznávám, že o tom prudkém výšlapu mé nohy věděly ještě další 3 dny. Dobře mi tak. Mám více chodit. Teda asi po prudkých schodech, protože jinak chůzi nezanedbávám, udělám denně po Sydney dost kilometrů.
Osvěžení australským pivkem. Barman byl vtipný. Stačilo říct, že žádné neznám a už jsem ochutnávala. No tak to radši ne hochu. Než bych si vybrala, to bych taky mohla být pěkně veselá a těch Sester tady by mohlo být jednou tolik. Pro mě je ok Sydney beer. Mně tohle pivko krásně osvěžilo. Dívala jsem se, co o této značce říkají. Tak prý je to ležák, který skutečně reprezentuje životní styl v Sydney (teď už svou volbu chápu). Přírodní. Má prý lehce chmelený povrch s vůní melounu a broskve. Vypít ho více, tak jsem asi i já lehce „nachmelená".
Ale je čas vrátit se do Leura a poznávat tamní přírodní krásy. Chtěla jsem jít na Leura Cascades. Na mapce to vypadalo, že je to blizoučko. Daleko to není. Ale vzhledem k tomu, že se začalo zatahovat a nad Leura Cascades se najednou objevil i kouř, jsem raději zvolila jinou variantu. A nelituju. Cascades budou lepší jindy, až bude více vody.
Toy and Railway museum
Při hledání jedné zahrady jsem cestou narazila na Toy and Railway museum. Nádherný starobylý dům. Původní shořel při požárech v roce 1909. Nynější vzhled dům získal po přestavbě, která byla dokončena těsně před začátkem 1. světové války. Dům je památkově chráněn a veškeré vybavení domu je původní, včetně vypínačů a kování. Dům obklopuje nádherná zahrada, která má rozlohu 12 akrů. Já jsem vše musela vzít rychlejším tempem. Ale ty hračky tam – to je nádhera. Množství si netroufám odhadnout. Ale zaujaly mně například panenky Britské královny. Ta navštívila Austrálii v roce 1954 a byla i v tomto museu. Jen to množství nádherných medvídků. O panenkách ani nemluvím. Nábytek v domě a vše na mě dýchlo takovou krásnou nostalgií a atmosférou starých časů. Zahradu jsem celou neprošla. Ta je nyní i muzeem železnice. Zkrátka ráj pro děti. Kluky i holky. A nejen pro děti. Někdy mám pocit, že si tyto atrakce více užíváme my, dospělí, než děti. I když tady z těch hraček musí být každé dítě nadšené.
Pro mě kuriozita - sbírka má také hračky z Německa z doby 2. světové války. To je až trochu děsivé, jak dětem vtloukali už od raného dětství nacistickou ideologii. Panenky v esesáckých oblečkách apod. Ale jako rarita je to dnes samozřejmě dobré vidět a vědět.
V museu se bohužel nesmělo fotografovat. Já se vždy moc rozepíšu o jednotlivých místech - stejně jako se dokážu dlouho kochat. Ale čas je neúprosný. Opouštím tento kouzelný dům – takový vlastně dětský ráj - a co bude dále?
Hledám stále jednu inzerovanou zahradu. Nevím, nemůžu ji najít. Ale to nevadí, tady je pořád čím se kochat. To zase ne že ne. Nádherné domy, bush, klid, který občas naruší ukřičení cockatoos.
Ale tady někde už to musí přece být. Paní tady uklízí na zahradě – prevence před možnými bushfires – mít co nejméně větví, listí, jehličí apod. na zahradách. Tak ji zdravím a ptám se jak se má. A už začíná konverzace. Paní byla před 50 léty v Praze. No jo, oni si všichni myslí, že musí chválit Prahu a ČR. Ano, Praha je krásná. A nejen Praha. Jenže já této milé lady hned sděluji, že nejkrásnější je stejně Austrálie. Pro mě rozhodně. Povídáme, povídáme, a tak se jí ptám, kde je ta zahrada. Jestli jsem vůbec na stopě. A paní odhazuje hrábě a už startuje autíčko a ejhle jsem tam. A prý když budu unavená, tak ať se stavím a že mě odveze do hotelu. Jen prý jim mám držet palce, aby nebyly požáry. Tak o to ani prosit nemusí. To je samozřejmé.
Řekněte, není to nádhera? I to je jeden z důvodů, proč se v Austrálii nebojím. Zatím mi vždy, když bylo potřeba, někdo pomohl.
A co že jsem to vlastně hledala? Everglades Historic House and Gardens. Tak to byl cíl toho mého bloudění, které ovšem přineslo řadu jiných objevů a setkání.
Art Deco dům uprostřed zeleně. Zahrada je takové propojení tradičního evropského designu krajiny s fascinujícími Blue Mountains všude kolem Zahrady založil v roce 1930 původem dánský zahradní architekt Paul Sorensen. Patří k australským nejokázalejším zahradním stavbám meziválečného období. Tady jde strávit krásně klidně celý den, udělat piknik, posedět v kavárně a kochat se okolím, atd. (v Austrálii je právě jednoduché trávit celý den někde venku na pikniku, všude je totiž dostupné a pro celodenní pobyt potřebné jedno zařízení – a to Rest Room neboli WC. A zadarmo.). Já jsem sem přišla až pozdě odpoledne, takže jsem moc času bohužel neměla. Ale i tak jsem si toto kouzelné místo dokonale užila.
Při hledání jedné zahrady jsem cestou narazila na Toy and Railway museum. Nádherný starobylý dům. Původní shořel při požárech v roce 1909. Nynější vzhled dům získal po přestavbě, která byla dokončena těsně před začátkem 1. světové války. Dům je památkově chráněn a veškeré vybavení domu je původní, včetně vypínačů a kování. Dům obklopuje nádherná zahrada, která má rozlohu 12 akrů. Já jsem vše musela vzít rychlejším tempem. Ale ty hračky tam – to je nádhera. Množství si netroufám odhadnout. Ale zaujaly mně například panenky Britské královny. Ta navštívila Austrálii v roce 1954 a byla i v tomto museu. Jen to množství nádherných medvídků. O panenkách ani nemluvím. Nábytek v domě a vše na mě dýchlo takovou krásnou nostalgií a atmosférou starých časů. Zahradu jsem celou neprošla. Ta je nyní i muzeem železnice. Zkrátka ráj pro děti. Kluky i holky. A nejen pro děti. Někdy mám pocit, že si tyto atrakce více užíváme my, dospělí, než děti. I když tady z těch hraček musí být každé dítě nadšené.
Pro mě kuriozita - sbírka má také hračky z Německa z doby 2. světové války. To je až trochu děsivé, jak dětem vtloukali už od raného dětství nacistickou ideologii. Panenky v esesáckých oblečkách apod. Ale jako rarita je to dnes samozřejmě dobré vidět a vědět.
V museu se bohužel nesmělo fotografovat. Já se vždy moc rozepíšu o jednotlivých místech - stejně jako se dokážu dlouho kochat. Ale čas je neúprosný. Opouštím tento kouzelný dům – takový vlastně dětský ráj - a co bude dále?
Hledám stále jednu inzerovanou zahradu. Nevím, nemůžu ji najít. Ale to nevadí, tady je pořád čím se kochat. To zase ne že ne. Nádherné domy, bush, klid, který občas naruší ukřičení cockatoos.
Ale tady někde už to musí přece být. Paní tady uklízí na zahradě – prevence před možnými bushfires – mít co nejméně větví, listí, jehličí apod. na zahradách. Tak ji zdravím a ptám se jak se má. A už začíná konverzace. Paní byla před 50 léty v Praze. No jo, oni si všichni myslí, že musí chválit Prahu a ČR. Ano, Praha je krásná. A nejen Praha. Jenže já této milé lady hned sděluji, že nejkrásnější je stejně Austrálie. Pro mě rozhodně. Povídáme, povídáme, a tak se jí ptám, kde je ta zahrada. Jestli jsem vůbec na stopě. A paní odhazuje hrábě a už startuje autíčko a ejhle jsem tam. A prý když budu unavená, tak ať se stavím a že mě odveze do hotelu. Jen prý jim mám držet palce, aby nebyly požáry. Tak o to ani prosit nemusí. To je samozřejmé.
Řekněte, není to nádhera? I to je jeden z důvodů, proč se v Austrálii nebojím. Zatím mi vždy, když bylo potřeba, někdo pomohl.
A co že jsem to vlastně hledala? Everglades Historic House and Gardens. Tak to byl cíl toho mého bloudění, které ovšem přineslo řadu jiných objevů a setkání.
Art Deco dům uprostřed zeleně. Zahrada je takové propojení tradičního evropského designu krajiny s fascinujícími Blue Mountains všude kolem Zahrady založil v roce 1930 původem dánský zahradní architekt Paul Sorensen. Patří k australským nejokázalejším zahradním stavbám meziválečného období. Tady jde strávit krásně klidně celý den, udělat piknik, posedět v kavárně a kochat se okolím, atd. (v Austrálii je právě jednoduché trávit celý den někde venku na pikniku, všude je totiž dostupné a pro celodenní pobyt potřebné jedno zařízení – a to Rest Room neboli WC. A zadarmo.). Já jsem sem přišla až pozdě odpoledne, takže jsem moc času bohužel neměla. Ale i tak jsem si toto kouzelné místo dokonale užila.
Je čas jít směr hotel. Přece jen pěšky než tam dojdu. Nějaký čas to vezme. Večer se blíží. Byl to skutečně další nádherný australský den. A v noci to začalo. Vlastně k ránu – kolem 4 am – burácení hromů. Bouře je tady. Měli pravdu. A v těch skalách všude kolem se to teda ozývá dost děsivě. To je teda rachot. Lijavec. Ale je dobře, že prší. Hurááá. Pro mě nemá cenu tady ale moknout. Takže: „Leura good bye and hopefully see you soon". Nestihla jsem přece koupit tu čokoládu!!!! To je jediný stinný bod tohoto pobytu.
Komentáře
Okomentovat