Závěr a loučení? - Ale kdepak

Malinko jsem byla dotlačena k tomu, abych napsala „pocitovky" před odletem, ačkoliv já jsem to vůbec neměla v plánu. Neloučím se přece. A hlavně jsem původně chtěla dělat blog o Austrálii tak nějak s odstupem, věcně, dávat více fotografií a méně textu. A už vůbec ne text příliš osobní. Jenže to asi nejde. A tak asi ani nedalo mému blogovému „šéfovi" – správci, technickému tvůrci – moc práce mně k „pocitovkám" přemluvit. A tak ještě tento jeden příspěvek a potom už se pokusím vrátit do původních kolejí, tj. psát ne o sobě, ale o úžasné Austrálii a vkládat fotografie, kterými jsem za ta léta života s Austrálií dostatečně zásobena.

Během prosince až března jsem zažila spoustu změn a pohrom, které Austrálii postihly. Ničivé požáry sužovaly tuto nádhernou zemi velmi dlouhou dobu. Sledovala jsem vše již před odletem do Sydney. A potom jsem v tom vlastně žila. Sydney naštěstí bushfires nezasáhly. Ale byly všude kolem a v televizi byly samozřejmě hlavním denním tématem. Nic veselého. I přes televizní obrazovku to samozřejmě na mě hodně působilo. Všichni jsme se snažili nějak pomoci, ať už jsme byli přímo v Austrálii nebo na druhém konci světa. Když jsem v únoru letěla do Hobart, tak jsem z letadla viděla tu rozsáhlou oblast, kterou bushfires zasáhly. Letěli jsme nad South Coast. Bylo dost děsivé vidět vše na vlastní oči, ne přes sklo televizní obrazovky. Ale přece jen s odstupem a přes okýnko letadla.

A když jsem konečně jela do Batemans – tak to už došlo na velmi blízké setkání. Najednou jsem byla přímo tam. Žádná obrazovka ani letová výška mě tentokrát nedělily a nechránily. Bylo to vážně hodně silné. Cestu znám a vždy jsem si ji užívala a kochala jsem se nádherou australské flory. A nyní jsme jeli a jeli a všude kolem černé ohořelé zbytky stromů. Smutek, nepopsatelný smutek. I když přece jen už občas i naděje. Protože australská flora má tu zázračnou schopnost obnovy. Požáry bush zdevastují. A po prvních deštích se jako zázrakem začnou objevovat první zelené lístky. Stromy začínají na těch černých ohořelých kmenech zase žít. Zázrak zázraků. Ne všechny rostliny se takto rychle vzpamatují. Některé asi vůbec a je potřeba vysázet nové. Ale většina tu schopnost má. A tak v tom smutku už i probleskává naděje. Naděje nového života. To mě uklidňovalo. Ale když jsem zahlédla první dům - no dům – první zbytek, který z dříve jistě hezkého domu zůstal, tak to už jsem nedala a přišly slzy. Potom se objevil další a další. Jen vlastně část komínu a víc nic. Něco neskutečného a děsivého. A tak dříve krásná cesta ze Sydney po South Coast do Batemans Bay byla tentokrát takto emotivně poznamenaná.



„Díky" těmto (v dějinách Austrálie asi nejhorším) bushfires jsem poznala Koala Hospital v Port Macquarie, projela „spáleništěm" South Coast. Nezapomenutelné, emotivní a úplně jiné „zážitky".

Stejně si ale vůbec neumím představ to peklo, když hořelo. Ještě i nyní byly na plážích Batemans ohořelé zbytky stromů, které tam vyplavilo moře. A když jsme i ve vzdálené Sydney měli popel a kouř, jak to muselo vypadat přímo v centru dění. Velká poklona všem hasičům. Angličtina má pro hasiče či chcete-li požárníky výstižné pojmenování - firefighters. Bojovníci s ohněm. Klobouk dolů. To jsou HRDINOVÉ. A smekám i před těmi, kdo v tom plamenném pekle byli a snažili se chránit nejen své domovy, ale i zvířata, hlavně koaly.

Vše – i to děsivé – jednou skončí. A tak se stalo a ohně vystřídaly lijáky a cyklony. Tyto silné deště sice na jednu stranu pomohly zastavit řádění plamenů, ale …. Po suchu a plamenech tuto výjimečnou zemi sužovaly proudy vody. Z extrému do extrému. Ale deště zachránily farmáře.

Australská ekonomika dostala další ránu. Ekonomika a příroda a vůbec život. Australané jsou ale silní. Musí být. Jinak by ty náročné podmínky k životu v zemi zvané OZ nemohli zvládnout. A i přes všechny těžkosti a nástrahy života jsou stále usměvaví a milí.

Ohně, lijáky. Ale dobře víme, že za mrakem je vždy ukryté sluníčko. A tak samozřejmě přicházely i krásné letní dny. Slunce, horko, pláž, BBQ a výlety. Zkrátka „aussie lifestyle".

Měla jsem 3 neskutečně emotivní, ale nádherné měsíce. Doma. A doma je přece vždy krásně.

A aby toho nebylo málo, tak přišla další rána. Ta se ovšem týká celého světa. Coronavirus. Konec legrace.

Myslím, že Austrálie zažila první davové šílenství s vykupováním – a nevím proč – toaletního papíru. Že já zažiji něco takovému v Austrálii, tak to by mě ani ve snu nenapadlo. A ejhle. Pro mě návrat kamsi do socialistického Československa, kdy bylo také období nedostatku toaletního papíru.

Situace není veselá – ale taková jedna perlička:
Pár dní před mým odletem jdu nakoupit. Doma nám docházel právě i toaletní papír. Nic netušíc se vydám do Woolworrths. Prodejnu už několik dní upravovali, a tak když jsem papír nenašla, přičítala jsem to právě těm změnám. Vydala jsem se tedy do Coles. Hm – co to je? Já snad nevidím nebo už blbnu. Kde je toaletní papír. Ok – projdu celý Coles - regál po regálu. Nic. OK – tak znovu. Je hurá – vidím pracovníka prodejny, jak jde doplňovat zboží. A tím zbožím není nic jiného než mnou dlouho hledaný toaletní papír. A nejen mnou jak se záhy přesvědčuji. Hurá – sice žádný výběr, ale nevadí. Popadnu balík a domů. Večer pustíme televizi a co to je?! To nebyla náhoda. Lidi skupují toaletní papír. Ale proč? Vím, že ve stejnou dobu probíhá v České republice davové šílenství a vykupování trvanlivých potravin. Ale tady toaletní papír. Nechápu.

Jsem ráda, že jsem to nebyla já, ale moje kamarádka v Sydney, která řekla, že to není v povaze Australanů – těch pravých – vykupovat zboží a dělat si doma zásoby. Oni to tady nikdy nezažili a tak by je ani nenapadlo dělat si zásoby. Že to dělají Evropané žijící v Austrálii. Italové, Řekové – asi i Češi a Slováci. Vypadá to, že má pravdu. Toto šílenství totiž začalo hned poté, co přišla zpráva o velkém počtu nakažených coronavirem v Itálii. Jenže říct to já - tak to bych si zase vyslechla na svou adresu, že jsem zaujatá atd. Mnohokrát jsem si totiž od některých lidí z mého okolí v ČR vyslechla, jak jsem zaujatá a že když něco není australské, tak že mě to nezajímá. A že všude je chleba o dvou kůrkách. Atd., atd., atd Ale to já přece vím. Ale kdo nikdy v Austrálii nebyl a nepoznal australský život, tak mi stejně věřit nebude.

Jen pro příklad – taková naprosto obyčejná věc jako je přecházení silnice. V Sydney nebo vůbec v Austrálii ještě nejsi ani na přechodu a řidiči už zastavují a nechávají tě přejít. A přejít v klidu, ne že musíš nasadit sprint. V České republice mám co dělat bezpečně přejít na semaforu. Sice se to malinko zlepšilo, ale … Ale to co je v civilizované zemi běžné, je v ČR vzácnost. Vůbec vstřícnost lidí, jejich bezprostřednost, úsměv. At už v obchodech prodavačky, v public transport, v ordinacích, na letišti, úřadech - kdekoliv. Samozřejmě, že ne všichni jsou takoví. I v Austrálii se najdou výjimky. Ale ukažte mi zemi, kde nejsou hlupáci. V OZ ale převažuje to pozitivní. A tak i to jsou důvody, proč je pro mě každý odlet ze Sydney tak smutný. Zkrátka „Wrong way".



Ale já už mám navždy Austrálii v srdci. Hm – nebo snad srdce v Austrálii?

A vzhledem k současné celosvětové dramatické situaci s coronavirem se vše mění na všech stranách zeměkoule. Věřme, že se brzy i v tomto směru život nás všech vrátí do starých kolejí. A budeme zase moci svobodně dělat to, co máme rádi. Být tam, kde to máme rádi. Žít běžným „obyčejným" životem. Jak už jsem se zmínila – za každým mrakem je přece pořád sluníčko. A každý mrak musí jednou zmizet.

PS: Píšu po odletu – využívám pro někoho nepříjemné situace s jet lag. Ale mně to ranní – nebo noční – vstávání vlastně nevadí. Než se okolí probudí, já stihnu udělat v klidu spoustu věcí. Sice brzy odpadnu, ale to mně netrápí.